Katalogové číslo:
81
Doba expedice (dny):
99
Jean-Claude Camille François Van Varenberg
18. října 1960, Berchem-Sainte-Agathe, Brussels, Belgie
Stav - ženatý (číslo jedna Maria Mellie Abastidas Rodriguez, dvě Cynthia Derderian, tři Gladys Portugues, ctyři Darcy LaPier (s tou 2x, takže celkem pět svateb))
Děti - Christopher, Bianca (Gladys Portugues) a Nicolas (Darcy LaPier)
Sourozenci - setra Veronique
Bydliste - Chatsworth v San Fernandu - Los Angeles
Mazlíčci - dva rotweileři a labrador
Bojove umění - shotokan-karate
Zaměstnání dřív - vyhazovač (v klubu Chucka Norrise "Woodys World"), osobní strážce, cvičitel aerobicu, řidic, posliček s pizzou, čistič koberců
Zaměstnání v současnosti - producent, scénárista, bojovy choreograf, režisér
Oblíbená jídla - mořske speciality, kuře po činsku
Jean-Claude se narodil 18. října 1960 na předměstí Bruselu Berchem-Ste-Agathe v malém evropském státě - Belgii. Narodil se jako první a jediný syn knihkupce Eugena van Varenbegrga a jeho ženy Iliany. Jean-Claude Van Varenberg je tedy jeho rodným jménem. Rodina tehdy žila ve skromných podmínkách, rodiče s dítětem dlouho bydleli v jediné místnosti. Krátce po narození Jeana-Clauda se rodina přestěhovala do bytu nedaleko náměstí Place St. Catherine v belgickém hlavném městě, kde si otec otevřel knihkupectví. Zpočátku nešly obchody nijak zvlášt dobře a matka přispívala prodejem dámského prádla.
Rodiče malého Jeana-Claudea dobře ochraňovali před nástrahami života. Vyrůstal v pohodě. Otci a matce dělalo starosti jen to, že jejich syn byl ještě ve třinácti poněkud slabý a působil nezdravým dojmem. Tak začal v roce 1973 Jean-Claude na radu svého otce trénovat karate. Jeho učitelem byl Claude Goetz, předseda belgického svazu bojových sportů - Centre National du Karaté. Karate se vedle filmové vášně stalo Jean-Claudeovi druhou nejoblíbenější činností. Čtyři roky tvrdě a vytrvale trénoval. Kdysi slaboučký chlapec se před očima měnil. Zároveň s bojovým sportem začal Jean-Claude cvičit s činkami. Ramena se rozšiřovala, svaly mohutněly. Negativní stránkou ale bylo zaostávání pohyblivosti. Aby byl pohyblivější, poslal jej trenér na hodiny baletu. Jean-Claud se na hodinách angažoval se stejnou vervou, s jakou se později věnoval své filmové kariéře: "Jsem Fred Astaire karate." Netrvalo dlouho a ctižádostivému mladíkovi nabídli místo v belgickém státním baletu "Ballet du 20e siècle," který pracoval pod vedením Maurice Béjata. Ale Jean-Claude velkorysou nabídku odmítl. Balet nebyla budoucnost, jakou jsem si představoval a kromě toho se v té době už zůčastňoval turnajů v karate. Připadalo mu důležitější zabodovat v turnaji, než poskakovat a nacvičovat pas de deux. Rozhodnutí se vyplatilo, krátce nato získal titul mistra Evropy ve střední váze.
V osmnácti letech opustil Jean-Claude školu a otevřel si v Bruselu studio karate s výmluvným názvem "California Gym". Studio se stalo spolehlivým zdrojem příjmů. Jean-Claude vydělával dobrých 15 000 dolarů měsíčně. Pryč byly doby, kdy spolu s rodiči musel obracet každý frank. Ale finanční nezávislost dvacetiletému mladíkovi nestačila. Stále snil o tom, že odejde do Ameriky a stane se filmovuo hvězdou. O dva roky později se vydal splnit svoje předsevzetí.
"Rodiče si mysleli, že jsem se zbláznil", vzpomíná Jean-Claude na rok 1980, kdy se rozhodl odjet do USA. Snad všechny děti sní o tom, že se jednou stanou hvězdami, ale z dětí vyrostou dospělí a představy o slávě a bohatství se rozplynou. S Jean-Claudem to bylo jinak. Eugene a Iliana van Varenbergovi nemohli uvěřit tomu, že by se jejich synek vzdal slušné existence pro iluzi. Ale mladík se nedal odradit. "Prodal jsem svoje studio, rezervoval si letenku do Las Angeles a posadil se do letadla." Dnes se Jean-Claude sám své odvaze podivuje. "Vzpomínám si přesně na přílet do L. A. v pět hodin večer. Už se stmívalo a přede mnou leželo obrovské, monstrózní město, moře světel. Když se člověk v noci prochází po Bruselu, jde tmou s několika žlutými světýlky. Tady to bylo jiné. Tady jsem se připadal jako ve sci-fi. Neuměl jsem skoro ani slovo anglicky, ale jeden kamarád mi dal telefonní číslo svého kamaráda a tak jsem doufal, že přinejmenším nebudu úplně sám. Ale když jsem tam přijel a zavolal mu, povídal: "Říkali mi o tobě, ale mám teď moc práce. Momentálně se o tebe nemůžu starat. Přesto ti přeju moc štěstí. To byla rána." Ale na to, aby se vzdal, Belgičan ani nepomyslel. "Najmul jsem si auto a na jeho zadních sedadlách jsem šest týdnů nocoval."
V zavazadle měl Jean-Claude kromě několika fotografií a časopisů, v nichž se předváděl v kulturistických pózách, i 1000 dolarů. To bylo všechno, co mu zbylo. Jeho strategie pro přežití v Hollywoodu spočívala v "leštění klik". Jezdil jsem po Los Angeles a vyhledával všechny producenty, keří měli něco společného s akčními filmy. "Většinou jsem se nedostal ani přes vrátného," skoro s lítostí se Jean-Claude probírá frustrujícími vzpomínkami. Ale vytrval, nic mu nemohlo vzít odvahu. Rozeslal svoje fotografie slavným osobnostem a doufal, že mu někdo pomůže dál. I tato akce byla krokem do prázdna. K filmování lačnému Belgičanovi odpověděl jen Kirk Douglas: "Jestli tomu opravdu věříš, dokážeš to, Hodně štěstí." To byl na nějaký čas největší úspěch. Brigitte Nielsenová, tehdy manželka Sylvestra Stallonea, slíbila Jean-Claudeovi, že ho seznámí s důležitými lidmi od filmu. Byl to však jen slib, který nebyl nikdy splněn.
Po všech marných pokusech začaly Jean-Claudeovi pomalu docházet peníze. A ještě ke všemu neměl Green Card - zelenou kartu - pracovní povolení. Do Belgie se nechtěl v žádnéme případě vrátit. Co by řekli přátelé a příbuzní? Tu ostudu si chtěl ušetřit. Začal tedy pracovat ne černo. "Dělal jsem všechno. Rozvážel jsem pizzu, pokládal koberce, vyhazoval v nočním klubu a v noci jezdil taxíkem. Přes den jsem se udržoval ve formě cvičením karate a vzpíráním a navštěvoval jsem produkční společnosti, kolik jsem jich jenom stihl. Pět let to šlo takhle den za dnem." A pak se jednoho dne setkal Jean-Claude s hercem akčních filmů Chuckem Norrisem. "Jednou ráno jsem se prostě sebral, šel k jeho domu a zazvonil u dveří. Znal moje jméno a věděl, že mám něco společného s karate. CHoval se trochu zdrženlivě, prčotože si nebyl jistý, jestli a jak jsem dobrý, ale já jsem mu předvedl několik úderů a kroků a on mě hned angažoval, abych s ním trénoval." Norris ale pro Belgičana udělal ještě mnohem víc. Slavný karatista sjednal Jean-Claudeovi kaskadérské účinkování ve filmu "Missing in Action", společnosti Cannon. Osm měsíců spolupracoval Jean-Claude s Chuckem Norrisem, až do dne, kdy se osobně setkal s Menahemem Golanem, šéfem Cannonu.
Byl právě vlahý jarní večer a Jean-Claude van Varenberg, který se už opatřil uměleckým jménem van Damme, jel do Beverly Hills, kde měl v jedné restauraci schůzku s přáteli. Ve chvíli kdy otvíral dveře restaurace, se proti němu vynořil robustní muž. Jean-Claude si okamžitě uvědomil, že má před sebou Menahema Golana, hlavu produkční společnosti Cannon, který se svým synem Yoramem Globusem produkuje akční filmy jako Over The Top (Do útoku), Delta Force či Death Wish III (Přání zabít III). Jean-Claude okamžitě reagoval a zařval: "Menaheme, to jsem já, van Damme!" Filmový magnát se lekl a vyděšeně zíral na křiklouna, kterého otypoval na blázna. Dřív, než mohl cokoliv říci, vymrštil van Damme nohu do výšky. Udělal jsem to přímo před restaurací a řekl jsem: "Jsem nejlepší v karate, máte pro mne něco?" To zabralo. Golan jej pozval na další den do kanceláře. Více než sedm hodin seděl Jean-Claude v předpokoji a nervózně si masíroval prsty. Pak byl konečně vpuštěn do producentova svatostánku. "Věděl jsem, že teď se musím prosadit sám." Hodiny se srdcem až v krku si Jean-Claude pamatuje dodnes. Šel jsem do kanceláře a řekl jsem: "Manaheme, je to strašně jednoduché. Přišel jsem do této země a nic jsem neměl. Čekal jsem sedm let a nedělo se nic. Teď mám hlad a vy jste moje jediná naděje. Mám akcent a všichni tvrdí, že jsem hloupý. Vy mi můžete pomoci, jen malou rolí, čímkoliv. Už jsem zoufalý, že je všechno na nic." Odhodil košili a předvedl své svaly v bleskurychlých proměnách, jak už to karatisté umějí. Golan se v křesle ani nepohnul. Trůnil za svým psacím stolem jako král, pak sáhl do jedné zásuvky, vytáhl jakýsi rukopis, hodil jej na stůl a zabručel. "Dej se do toho. Natáčení Bloodsportu začíná za tři týdny."
Jean-Claude odletěl se štábem do Hongkongu, natočil svůj první film, dostal 50 000 dolarů a pak se dozvěděl, že s filmem se nedá vyjít na veřejnost. Golan sice nezamýšlel Krvavý sport pro kina - měla to být jen videokazeta, ale když uviděl výsledek zavrhl i to. S jedovatými poznámkami o tom "šmejdu" van Damma ze své kanceláře vyhodil. Film zmizel v archivech studia Cannon. Už to vypadalo, že sotva začatá kariéra "svalovce z Bruselu" - jak jej pohrdavě tituloval Golan - končí. Nešťastný, ale skálopevně rozhodnutý film zachránit, jej Jean-Claude nechal na vlastní náklady znovu sestříhat. Marná snaha, Golan s ním už nechtěl ztratit ani slovo. Mark DiSalle, který produkoval Krvavý sport v pověření společnosti Cannon, se projevil jako zachránce v nouzi. Uvěřil ve van Dammeův hvězdný potenciál a dojednal pro něho s velkým úsilím vedlejší roli ve filmu "No Retreak, No Surrender" (Neustoupit, nevzdat se). Film se po několika měsících dostal i k Menahemu Golanovi, který si už vzpomněl na Krvavý sport, uložený k ledu. Protože film No Retreak, No Surrender nahospodařil značné zisky, probudil se v Golanovi obchodník. Nesliboval si sice mnoho, ale přesto nasadil Krvavý sport po dvou letech do kin - a vida: z filmu se stal kasovní trhák s výtěžkem 5 000 dolarů za den a kopii. To je výsledek opravdu senzační.
Jean-Claude, který se už považoval za odepsanou kapitolu, se příliš nebránil, když mu Golan zavolal a trval na dodržení smlouvy - podle ní měl van Damme pro společnost Cannon natočit celkem tři filmy. Po debaklu snímku Krvavý sport pochopitelně nikdo o této podmínce nemluvil. Když se ale z filmu stal šlágr, byli u Cannonu celí žhaví na to, aby s nimi Jean-Claude dál pracoval. A tak - ačkoliv měl všechny důvody pro to být zatrpklý - van Damme neváhal a natočil pro nezávislou produkční společnost film Cyborg a později Death Warrant (Smrtící zatykač). Mezitím se před kamerou ještě objevil ve špionážním thrilleru BLack Eagle (Černý orel) a dramatu v rouchu bojového umění Karate Tiger III - Kickboxer - tento film mu otevřel příchod do Columbia Pictures.
Jon Peters viděl film Kickboxer na HBO, zavolal mému agentovi a ptal se: "Kdo je ten kluk v Kickboxerovi? Znáš ho?" vzpomíná van Damme. Prezident společnosti Columbia Pictures a producent veleúspěšného snímku Batman Jon Peters byl silně zasasžen tím, co viděl v televizi a domluvil se s van Dammem, že si spolu pohovoří o případné spolupráci. Na schůzce s vlivným hollywoodským managerem se Jean-Claude vrátil k osvědčené metodě, která už zapůsobila na Golana. Řekl jsem mu:"Jone, narovnej se, prosím tě, a chvíli se nehýbej!" BLeskurychle jsem vykopnul nohu nad jeho hlavu. Na Jona to udělalo dojem a řekl mému zástupci: "Toho kluka beru!" Šéf Columbie navázal spojení s Michaelem Douglasem a jeho vlastní filmovou společností Stone Group, která posléze převzala produkci filmu Double Impact (Dvojitý zásah) za 15 milionů dolarů. 600 000 z toho inkasoval van Damme. Byla to investice, která se vyplatila. Už v prvních deseti dnech po premiéře v kinech USA film vydělal na náklady. Tento úspěch utvrdil Michaela Nathansona - šéfa produkce Columbie - v rozhodnutí nabídnout van Dammovi dlouhodobou smlouvu: "Další tři, možná i čtyři filmy s ním budeme financovat a produkovat přímo my. Jean-Claude je hvězda. Je pozoruhodně populární a to nejenom ve Spojených státech, ale i za mořem." Jean-Claude to vidí podobně:"V Evropě jsem s mými lacinými filmy stejně slavný jako Schwarzenegger a Stalonne. Lidi ve Francii, Německu a Španělsku mě milují, stejně jako Jihoameričani a Asiati." Vysvětlení, proč všichni filmoví fandové na celém světě mají rádi jeho filmy, vyjádřil Jean-Claude pohotově: "Každý od Belgie po Japonsko rozumí dobře mířenému úderu beze slov."